Zákaz mobilních telefonů na základních školách od roku 2027: Proč pouhá represe není řešením

Vláda schválila návrh zákona, který má od 1. září 2027 plošně zakázat používání mobilních telefonů a chytrých hodinek dětem v mateřských školách, na základních školách a na nižším stupni středních škol, nejen ve výuce, ale i o přestávkách, obědě a ve školní družině. Záměr je legitimní: méně rozptylování, méně kyberšikany, zdravější vztah dětí k technologiím. Nástroj je ale příliš hrubý. Plošný zákaz řeší symptom, a odsouvá zodpovědnost, kterou by měla škola společně s rodinou postupně budovat u dítěte samotného, schopnost regulovat vlastní chování v digitálním prostředí.

Kontext

Vláda 21. července 2026 schválila návrh zákona a poslala jej do sněmovny; účinnost je navržena k 1. 9. 2027. Návrh se týká celé povinné školní docházky (od mateřské školy po konec devátého ročníku) a výjimky připouští jen ze zdravotních důvodů (např. monitoring glykemie u diabetu) nebo pro vzdělávací účely na základě rozhodnutí školy. Zákaz by platil nejen během výuky, ale i o přestávkách, obědě a v družině. Proti návrhu se již vyslovila opozice i veřejná ochránkyně práv dětí (dětský ombudsman), podle nichž je opatření zbytečné a příliš plošné.

Za návrhem stojí reálný a rostoucí problém, k jehož řešení zatím stát neformuloval jasnou politiku. S problémovým užíváním digitálních médií se potýkalo v roce 2022 už 8 % českých školáků, zatímco o čtyři roky dříve to bylo 5 %. Novější data uvádějí, že některé rysy závislosti na digitálních médiích vykazuje až 6 % dětí, přičemž mezi 11 a 15 lety roste zejména podíl dětí s problematickým užíváním sociálních sítí. Díky společenským očekáváním platí i dnes, že chlapci tíhnou spíše k online hraní (téměř polovina z nich denně), dívky k sociálním sítím. Právě tato data a tlak na to, aby stát na rostoucí krizi v oblasti používání digitálních médií u dětí nějak zareagoval, vytvářejí politickou poptávku po rychlém, viditelném řešení. Plošný zákaz telefonů ve školách je přesně takové opatření: jde vidět, dá se snadno komunikovat a nevyžaduje systémovou investici do prevence, vzdělávání učitelů nebo dlouhodobou práci s rodinami. Právě proto je ale i typickým příkladem politického gesta, které neřeší příčinu problému.

Česko v tom navíc není samo. Jde o širší evropský a globální trend. Podle UNESCO mělo koncem roku 2024 nějakou formu zákazu nebo omezení chytrých telefonů ve školách už 79 vzdělávacích systémů světa, o rok dřív jich bylo 60. Nizozemsko zavedlo plošný zákaz telefonů, tabletů a chytrých hodinek ve školách od roku 2024 (nejprve na druhém stupni, od podzimu i na prvním stupni) na základě celostátní dohody, ne zákona. Francie od září 2024 testovala tzv. digitální pauzu na 200 základních školách a v listopadu 2025 oznámila rozšíření zákazu i na střední školy od školního roku 2026/2027. Itálie zavedla zákaz v mateřských a druhostupňových školách od září 2024, Dánsko schválilo v únoru 2025 legislativní rámec ukládající školám mít vlastní pravidla. Český návrh tak zapadá do širšího trendu, ale zdaleka není jasné, že jde o trend podložený jasnými důkazy o účinnosti.

Důkazní základna je slabá a nejednoznačná. Rozsáhlá přehledová studie (Campbell et al., 2024, 22 studií z 12 zemí) neprokázala konzistentní vliv zákazů mobilních telefonů na studijní výsledky, chování ani duševní pohodu žáků. Zatímco britská studie zaznamenala nárůst výsledků u testů, norská a švédská data napříč velkým vzorkem škol žádný rozdíl nenašla. U duševního zdraví je obraz ještě rozporuplnější – část studií hlásí zlepšení, ovšem často jen podle vnímání učitelů a rodičů, ne dětí samotných, zatímco jiné studie naopak zaznamenaly zvýšenou úzkost u dětí odříznutých od telefonu. Přijímat na základě rozporuplné evidence plošné celostátní opatření je metodologicky problematické.

Plošnost napříč věkovými kategoriemi ignoruje vývojové rozdíly. Potřeby a rizika předškoláka a žáka 9. třídy jsou zcela odlišné. Malé dítě v mateřské škole telefon zpravidla vůbec nepotřebuje, zatímco patnáctiletý žák se už učí samostatně pohybovat v digitálním světě, který bude nedílnou součástí jeho dospělosti. Jednotné pravidlo pro obě skupiny nerespektuje, že jde o postupně budovanou kompetenci, ne o vypnutý spínač, který lze aplikovat stejně na tříleté i patnáctileté dítě.

Zákaz neučí sebekontrolu, jen ji dočasně obchází. Děti stráví většinu dne mimo dosah školního pravidla – doma, o víkendech, o prázdninách, a nakonec i po ukončení povinné docházky, kdy žádná taková regulace platit nebude. Bez průběžného nácviku zdravých návyků v bezpečném prostředí se problém nevyřeší, jen se přesune do doby a míst, kde na něj dohlíží podstatně méně dospělých.

Zvyšuje zátěž škol bez adekvátní podpory. Vymáhání zákazu (kontrola, úschova zařízení, řešení konfliktů s rodiči, kteří chtějí mít na dítě během dne kontakt) zatíží učitele další administrativou a konfliktními situacemi, aniž by jim stát poskytl metodickou podporu, proškolení nebo prostředky na skutečnou prevenci. Odpovědnost se tak přesouvá na školy, které k jejímu unesení nedostávají odpovídající nástroje.

Odvádí pozornost od skutečné příčiny problémů. Tou není přítomnost telefonu ve škole, ale absence systematické mediální a digitální výchovy, nedostatečná spolupráce mezi školou a rodinou a slabá prevence problémového užívání médií už od raného věku. Zákaz jednoho zařízení na jednom místě tyto hlubší příčiny neřeší.

Namísto plošného zákazu je důležité implementovat systémový přístup k digitální výchově, který staví na dvou rovinách: na roli dospělého (rodiče, učitele) a na rozvoji kompetencí dítěte samotného.

Dospělí by měli dítěti nastavovat jasná pravidla s klidem a se skutečným zájmem, ne strachem a zákazem. Věkově přiměřená a srozumitelně vysvětlená pravidla užívání fungují lépe než plošný zákaz právě proto, že je doprovází zájem dospělého o to, co dítě online dělá, proč ho to baví a co tam prožívá – ne jen kontrola a restrikce bez dalšího rozhovoru. Tento přístup staví na vztahu mezi dítětem a dospělým, ne na fyzické nedostupnosti zařízení, a proto funguje i mimo prostory a čas, na které dosáhne školní řád – doma, o víkendech, po ukončení školní docházky.

Děti samotné potřebují postupně rozvíjet tři věci: digitální gramotnost, schopnost všímat si vlastního prožívání a schopnost samy regulovat své chování. Musí se učit, jak digitální prostředí funguje a jak v něm rozpoznat riziko; musí si umět všimnout, kdy jim určitá aktivita nebo obsah škodí nebo kdy užívání přestává být pod kontrolou; a musí dostat prostor nacvičit si, jak se v takové chvíli samy zastavit nebo požádat o pomoc. Jde o dovednosti, které bude dítě potřebovat po celý život, ne jen do konce deváté třídy, kdy zákonná ochrana zákazem končí. Tento přístup navíc řeší i to, co samotný zákaz neřeší: rizikové chování mimo školu, kyberšikanu mezi vrstevníky i mimo budovu školy, závislostní vzorce chování a roli rodiny jako primárního prostředí, kde se digitální návyky skutečně formují. Obsahově z tohoto rámce vychází i vzdělávací platforma DigiRozhledna, kterou vede Klinika adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze a kterou lze rodičům a školám doporučit jako konkrétní zdroj materiálů.

Doporučení

• Nahradit plošný zákaz rámcovým doporučením s prostorem pro školní vzdělávací programy nastavit pravidla podle věku žáků a konkrétní situace školy.
• Zavést povinnou mediální a digitální výchovu jako součást kurikula od prvního stupně, postavenou na modelu rozvoje sebeřízení, ne jen na zákazech.
• Investovat do metodické podpory a proškolení učitelů (a školních psychologů) v oblasti prevence problémového užívání médií, místo aby na ně stát přenesl jen vymáhání zákazu.
• Podpořit spolupráci škola–rodina, protože klíčové návyky se formují doma; bez zapojení rodičů zůstane jakékoli opatření ve škole izolované.
• Cílit specifická opatření (např. přísnější omezení telefonů) na nejrizikovější skupiny a situace (např. druhý stupeň, prokázané případy kyberšikany), místo jednotného pravidla pro tříleté i patnáctileté.
• Zákon případně formulovat jako rámec s povinností škol mít vlastní pravidla a plán prevence, ne jako centrální zákaz s výjimkami.
• Průběžně vyhodnocovat dopad zvolených opatření na základě dat od žáků (ne jen učitelů/rodičů), a politiku podle výsledků upravovat.

Chomynová, P., Dvořáková, Z., Černíková, T., Orlíková, B., Grohmannová, K., Franková, E., Roubalová, M. & Galandák, D. 2024. Zpráva o digitálních závislostech v České republice 2024 

Kalman, M., Baďura, P., & Šmahel, D. (2023). Sociální sítě a gaming. Zdravá Generace (HBSC Česká republika). https://zdravagenerace.cz/report/socialni-site-a-gaming/ 

Lukavská, K. (2025) Od herní závislosti po mediální rodičovství: Komplexní pohled na digitální chování dětí a adolescentů. Habilitační práce.